Potkali se na křižovatce. Sotva na sebe kývli na pozdrav. Nikdy předtím ji neviděl. A ona jeho nejspíš také ne.
Vrátil se ke svým myšlenkám. Byl již unavený a snažil se nevnímat hluk okolo—lidé pohybující se stejným směrem, k vesnici, zatímco na ně pomalu dopadal soumrak.
Jak se blížili k vesnici, cesta se začala zužovat, a náhle museli jít bok po boku.
Jdouc vedle ní, začal cítit neklid. Začal se cítit podivně. Věděl, že to je kvůli ní, ale nedokázal říci proč. Pokoušel se nacítit jasněji obsah té energie, která k němu proudila. Co se mu snažila sdělit? Byla to ona, kdo ho tiše volal? Ale proč by to dělala? Stěží ho znala. Byl příliš otevřený její energii, protože byl již unavený z celého dne? Nedávalo mu to smysl…
Ten pocit sílil—a on mu nemohl odolat, a vlastně ani nechtěl. Ten pocit byl příliš silný na to, aby si ho nevšímal.
Slyšel ji předtím mluvit jiným jazykem, tak se jí zeptal jejím jazykem, jestli ona mluví i tím jeho. Nechtěl být nezdvořilý—jen byl unavený ze svých pochůzek, a slova v jejím jazyce mu nepřicházela plynule na jazyk. A jeho přízvuk zněl také již unaveně. Ona přikývla, téměř jako by čekala, až odpoví na její volání.
Nabídl jí, že ho nemusí oslovovat jako cizího, jelikož neměl rád formality. Ale ona zdvořile odmítla. Netrval na tom, nechaje jí, aby hovořila po svém.
Nemluvili spolu dlouho. I přesto mu odkryla své bolesti, své pochyby, své strachy, a dokonce i některé své nedokonalosti.
Navzdory veškeré své bolesti se s ním cítila klidná. Cítil její touhu sdílet s ním své rány. Cítil, že mu důvěřuje. Neskrývala se za žádnou maskou. Ona byla prostě… sama sebou… vedle něj. Navzdory tomu, že hluboko v sobě nesla svou bolest… Navzdory tomu, že se sotva potkali… Navzdory tomu, že cesta, kterou spolu dosud sdíleli, trvala sotva pár kroků…
Byl zmatený… nicméně energie, kterou cítil, byla velmi uklidňující… velmi skutečná… a velmi vzácná.
A… překvapivě… cítil, jak v něm posilovala to dobré—cítil, jak to dobré uvnitř něj narůstalo, jako by její světlo, i když zastřené, umocňovalo jeho vlastní. Nemohl si vzpomenout, že by kdy dříve něco takového cítil. Byl hluboce zasažen její přítomností, a jejím klidným způsobem bytí. Silná, a přesto zároveň křehká. Jako by se mu s důvěrou složila do náruče.
S tím vším, s čím se s ním podělila, přijal ji takovou, jaká byla, s hlubokým zájmem a pochopením… Ctil ji takovou, jakou byla… čistou energií, kterou mu odkryla.
Jak dokráčeli do vesnice, jejich cesty se rozdělily. Ale on zůstal pohnutým—silou jejího světla, i když zraněného, tím, jaká byla, její čistou energií.