Cítil otisky jejího jemného světla ve svém nitru. Otisky, které v něm zanechala při jejich posledním setkání. Cítil ale také její bolest - její tiché utrpení, které slyšel tak hlasitě. Ještě stále si pamatoval, jak zjemnila, když byla s ním. Ještě stále si pamatoval její tiché odlehčení — jako kdyby odložila své břímě, i kdyby jen na chvilku. A on jí chtěl pomoct nést toto břímě. Tak, aby nemusela snášet tíhu svého břemene sama. Tak, aby se mohla znovu nadechnout — aby mohla znovu kráčet silnější, bez chvění, a aby našla svou vlastní sílu odložit nadobro své utrpení.
Tak chodil cestami známými i neznámými, ptaje se vesničanů i kolemjdoucích, jestli nezaslechli alespoň nějakou její ozvěnu — ale nezůstaly po ní žádné náznaky její přítomnosti. Dokonce se obrátil k nebesům, aby mu ukázala cestu — ale ta ho odmítla. Vše, co mu zůstalo, bylo jen zoufalé ticho.
Po nějakém čase začal slýchat drobné příběhy — zlomky její přítomnosti, nesené vesničany, kteří ji náhodou potkali. Tak věděl, že jejich cesty se navzájem protínají — jen jejich kroky se dotýkají té samé země v odlišný čas. To mu dalo alespoň trochu vnitřního klidu, protože věděl, že její přítomnost je stále někde blízko.
Ale ze dnů se staly týdny. A z týdnů se staly měsíce.
Cítil, jako by čelil mohutné zdi. Nepřekonatelné zdi. Tiché zdi, která nedává odpovědi. Dokonce ani ozvěnu…
S plynoucím časem ztratil veškerou svou sílu. Pohasl — a nakonec se tiše poddal.
A, jak se poddal, pochopil, že se zdí nemůže bojovat. Že boj se zdí dává zdi smysl být. A, pokud ji má opravdu znovu potkat — pokud se jejich cesty mají opět spojit — pak se tak i stane. Ne tažením. Ne tlačením. Ale tím, že bude pouze sám sebou. A že to jediné, co může udělat, je vytvořit pro ni místo — místo, do kterého ona může vstoupit. Jednou. Až se zeď rozplyne. Až účel té zdi ztratí význam. Až ta zeď ztratí svůj smysl. A až nebesa svolí, aby se jejich cesty opět spojily.